já vím žes nechtěla "takytaky" - nicméně mám to fakt podobně - dlouho se ovládám, respektive mi připadá že to zvládám v pohodě, a pak stačí momentík a je ze mě Tornado Lou....
S tímhle vycházkovým stylem - 2 kroky vpřed, 5 stranou a 3 vzad to mě taky docela dralo, ale fakt mi pomohlo nějak se přesvědčit že tohle je vlastně dobrý, takhle zpomaleně že už se nikdy jindy hýbat nebudu (se dvěma dětma ani omylem), že ty kamínky, lístečky a jiný věci jsou fakt zajímavý když si k tomu člověk dřepne .... a pomohlo mi než odpovím své automatické "ne" zeptat se sama sebe "a proč vlastně ne".... obvykle nebyl nijaký dramatický důvod proč to nezkusit (jít jinam, vrátit se, ještě chvíli zůstat na místě at). No a pak zkoušet navrhnout co teď bude dál a když to dítko udělá, chválit chválit chválit...., když nechce, nediskutovat, popadnout a odnést

Prostě se nějak vcítit do toho že TEĎ má TOHLE období, které a) nebude trvat věčně (počkej až zrychlí ale směr bude mít pořád jinam než ty), a b) dá se to v podstatě považovat za relativně zajímavé nebo přinejmenším relaxující v tom smyslu že ta pravá hoňka teprve začne.

A manžela uvědomit o tom, že mu co nevidět přibude druhé dítko, tobě dvojnásobek starostí a hlavu máš jaksi jen jednu a nemůže to pobrat všechno aniž by si dala taky občas relax...... fakt se nemůže člověk dělat silnější než je, jen si pěkně o tu pozornost, péči a pomoc řekni. Tak jako ty se teď v duchu omlouváš maminkám o kterých jsi měla jiné mínění za bezdětna, tak se bude tvůj muž v duchu omlouvat tobě že si myslel že jsi přecitlivělá, až bude mít obě robátka dvě hodinky na krku a to mladší zrovinka nebude úplně spinkat