Šešule, to jsi ještě dopadla dobře. Nedávno jsem byla svědkem scény v autobuse. Nastoupila tam paní (zjevně na cestě z nákupu) s prckem, který se moc zlobil, protože jedou autobusem jiné barvy, než jet chtěl. Hrozně řval, vstekal se tak, jak se vstekají malé rozzlobené děti, přes celý autobus a ještě dál. Hrůza. Chudák máma nevěděla. co má dělat, styděla se, snažila se ho uklidnit, ale kdykoliv se pokusila něco mu říct, dítě jenom přidalo na hlasitosti. A v tom nějaká ženská v tom autobuse začala vykřikovat, že máma je hrozná, že to dítě určitě týrá, když takhle hrozně pláče. Opravdu to řekla takhle. Několik dalších bab se k ní přidalo a notovaly si tam (dost nahlas, že byly slyšet i přes řev toho dítěte), jak je máma hrozná, když jí tolik pláče dítě. Ta paní se málem rozbrečela.
Osobně si myslím, žes dokonce ani neudělala žádnou výchovnou chybu. Děti v určitém věku prostě potřebují vidět svoje rodiče rozzlobené a duševně v koncích. Potřebují to proto, aby viděli, jak se v takové situaci chovají a jak snadné nebo těžké je někoho do ní dostat. To, žes nedokázala zůstat klidná, znamená, že se mu to povedlo. Tedy jste výchovně uspěli, oba dva .
A kdo ví, jestli se ti ta žena, co chlapečka chválila za to, že zlobí, nesnažila pomoct? Možná nechtěla, aby ses cítila hloupě, že máš zlobilé dítě?