Než jsem děti měla, resp. dokud byly úplně malinké, měla jsem jasné a velmi radikální přdstavy o tom, co jim dovolím, a co ne, v čem je budu podporovat, a v čem nikoliv. Pochopitelně to tak v praxi nejde. Netajím se negativními názory na věci, které se dětem líbí, jako různé kýčovité postavičky nebo zbraně. Ale úplně znásilňovat vlastní vkus dítěte je hloupost, on i ten vkus se vyvíjí a já sama jsem v mládí propadala různým šílenostem. A jak to bývá, podle přísloví "odříkaného chleba největší krajíc", můj syn je blázen do druhé světové války a všeho okolo válčení (přestože jsme velcí pacifisti a manžel nebyl ani na vojně, jelikož by ji nerozdýchal). Zakazovat mu to nemá cenu, takže zcela v rozporu se svým přesvědčením občas nakupuji dárky v armyshopu a v skrytu duše doufám, že kluk si to časem přebere.