No jo, Monty, jenže ono je něco jiného, když má člověk jedno dítě a když má třeba tři jako já. Dcera například musí přejet sama v osmi letech po centru Prahy z jednoho kroužku na druhý, protože kdybych neodvezla jejího bráchu ze školy na trénink, tak ho nestihne. Ale má přísně nařízenou trasu, je varovaná, že nikdy s nikým nikam a že kdyby šlo tlustý do tenkejch, má se pověsit na krk prvnímu policajtovi (naštěstí jich tu chodí poměrně dost), řidiči tramvaje nebo vběhnout do nějakého nomálního krámu (potraviny, cukrárna, drogerie). A že si nemá od nikoho nic brát, a že i kdyby jí někdo říkal, že se mně nebo tátovi něco stalo, nemá mu to věřit, protože 1) takové věci řeší policajti v uniformě a ne nejaký cizí člověk v civilu, a 2) kdyby se něco vážně stalo, nepřijdou to sdělovat jí, ale druhému z rodičů. Víc pro to udělat nemůžu. I když klidná taky nejsem, to se ví.