Já si pamatuji (netuším kolik mi bylo ale byla jsem na základce a myslím že v první třídě), že jsem šla ze školy rovnou ke kamarádce, na to že bych měla jít domů jsem si ani nevzpoměla a vrátila se až v úplné tmě a to mi její rodiče řekli,že už bych měla jít.Byla to jen spolužačka a ani ne kamarádka ke které bych často chodila. Moc se mi tam líbilo a domů se mi nechtělo. Vůbec mi nedošlo a nepřemýšlela jsem jaký mamka musela mít strach. A pamatuji si to možná jen proto,že jsem od taťky hodně dostala a to jsem nebyla často bita...
Školu jsem měla naproti baráku pár kroků rovnou ze vchodu do vchodu školy, ani ne přes cestu, myslím že mamka byla v práci když škola skončila, ale domů jsem přišla fakt hodně pozdě.
A myslím si že jsem zodpovědný člověk, že matka neudělala při výchově něco špatně...Proto se děsím toho jak své dítě poučit aby tohle a podobné věci nikdy neudělalo..
myslím si,že děti nejsou schopné takto v souvislostech přemýšlet a bojím se že když to budu malému vtloukat do hlavy moc často, bude to zase špatně.
Prostě nevím a budu ráda když tady budou nějaké rady k tématu.