zdravím,

na tohle téma mě přivedl dnešní rozhovor s tchýní, která trvala na tom, že zítra vezmu děti na hřbitov aby se podívaly na hrob někoho, kdo zemřel před dvaceti lety. Moje dcera je velmi citlivé dítě, kterému jsme horko těžko vysvětlili, že zemřela naše milovaná prababička. Je to už třičtvrtě roku a dcera o tom chce mluvit každý den, pořád se přesvědčuje o konečnosti smrti o tom, že se babička nevrátí, o tom, že opravdu do nebíčka nevedou schody a že ona nemůže sejít zpátky na zem. Vím, že je to normální, že děti se v určitém věku začínají o smrt zajímat. Proto s ní na tohle téma mluvím kdykoliv chce a ukazuju jí fotky. Vysvětluju jí, že když někdo zemře, tak na něj jeho blízcí pořád myslí, tak jako my na prababičku. Myslím, že takhle je to pro dceru v pořádku, i když moje máma mi vyčítá, že jsem to dceři vůbec pověděla, že jí to vykolejilo. Nevykolejilo, jen má potřebu o tom mluvit. Ovšem na hřbitov bych jí zatím vzít nechtěla, hřbitovy vnímám jako něco pro příbuzné, aby měli jít kam zavzpomínat, ale to já nepotřebuju, myslím na svoje drahé zesnulé pořád. Když vařím omáčku, hned si s láskou vzpomenu, jak mě to babička učila. Dcera ještě není dost vyspělá na to, abych jí dovedla vysvětlit, že duše odchází do nebe a tělo zůstane v hrobečku. A ona se jen tak s nějakým vysvětlením nesmíří, ona je velmi bystrá. Vím, že tohle, by jí opravdu vyvedlo z míry. Tchýně je ovšem opravdu uražená i když jsem jí vše vysvětlila a řekla jí, že příští rok už to bude jinak.

Ale přemýšlím o tom jak dnes přistupujeme ke smrti. Na jednu stranu voláme po tom, aby byla smrt znovu vnímána jako něco přirozenýho, co se neděje v nemocnicích, v ústavech odstrčené od bližních. Na druhou stranu aby se malé dítě dovedlo s něčím takovým vyrovnat a jít třeba na pohřeb k otevřené rakvi nebo k umírajícímu člověku, muselo by být podle mě přirozeně svědkem rození a umírání, tak jako děti třeba před 300 lety. Muselo by být svědkem běžné a naprosto samozřejmé péče o těžce nemocného člověka v domácnosti. Dneska už se rodí v porodnicích, nemocní většinou umírají v nějakém "ústavu" a čím častějc se to děje, tím obtížnější pro nás je se s konečností života vyrovnávat. Já jsem se v osmnácti letech starala o nemocnou sousedku a jednou ráno jsem jí našla mrtvou. Byl to pro mě naprosto šokující zážitek, přitom se to dalo očekávat a bylo jí 90 let a chtěla zemřít.

Co by se podle vás muselo změnit, abychom se s tímhle dovedli vyrovnávat lépe ? Jak úplně malým dětem- do čtyř let vysvětlujete smrt ? A berete je na pohřby ? Chodíte s nimi na hřbitov ?

Omlouvám se za těžké téma, ale myslím si, že by to nemělo být tabu.


Diskutovat přijdu až večer.