Ahoj, kluk 2 roky a 3 měsíce a jsme na tom hodně podobně. To co popisuješ je naprosto normální, zkouší to každý, jen v jiné míře. S holkou jsem se už v tomto věku domluvila po dobrém. On se vztekne - nevidí, neslyší kvůli blbině. Dát vzteklouna do jiné místnosti nebo tím alespoň pohrozit občas zabere, ovšem neřeší situace venku, v autě u doktora... Odvedení pozornosti alá batole moc nezábírá, už je moc chytrý.

Vztekne se kvůli blbosti (hrníček), vidí, že se mi to nelíbí, vlastně ho ani moc nechce a emoce neumí ovládat. Snažím se, aby měl možnost ustoupit sám bez ztráty ega (jo jo chlapi). Konkrétně bych asi vyndala několik dalších hrníčků, aby se trochu zklidnil. Až by přestal ječet, zkusila bych mu vysvětlit, co mi dá práce mytí nádobí. A poté ho nechala hrníček vybrat. Výběr bych naprosto respektovala, i kdyby vybral jiný. Většinou už ale není potřeba, udělá co potřebuji a pamatuje si to i pro příště. A eliminuje to i některé následující scény, má pocit, že si prosadil svou.

Když už je nepomůže nic, nezůstávám klidná a dám pořádně najevo svůj vztek. Výjimečně jsem i plácla, ale to k ničemu nevedlo. Někdy dělám to samé co on a rozesměje ho to. Ale univerzální rada myslím neexistuje, je třeba vycítit konkrétní situaci a hlavně si z toho pak nedělat hlavu