O své ani tak nepřemýšlím. Dříve jsem měla zlé myšlenky, podařilo se mi toho zbavit. Našla jsem jakousi velikou sílu.
Mám jen strach ze smrti svých blízkých. Bojím se, až to přijde. Vůbec nevím, jak to zvládnu, co bude. Potká to nás všechny, a většina z nás to "přežije". Musí to být hrozná bolest a člověk v sobě musí najít velikou sílu. Ale myslím, že bez víry to nejde. Bez víry v něco. Vím, že něco je. Něco nebeského, nepochopitelného, nepopsatelného a krásného a tam ti naši blízcí - zemřelí jdou. A my tam jednou přijdeme za nimi a poznáme je a budeme je cítit a vnímat.
Moje babička, zapřísáhla komunistka a naprostý bezvěrec. Nikdy bych nechtěla být na jejím místě. Byla prázdná, zlá a sobecká. Její smrt mě nezasáhla vůbec.
Druhá babička, dobrá duše, prostej venkovskej člověk,kterej nikdy nikomu neublížil. Tady cítím bolest, i když jen malinkou, moc jsem ji neznala. I přesto je zvláštní, že když ji postihla mozková mrtvička a byla ochrnutá a jen se dívala a hubla a prostě to vzdala, slyšela jsem ji říct jednu jedinou větu: "Chci umřít". Nejhroznější na tom bylo, že to myslela vážně.