hlavně na nic nespěchat a snažit se to nepotlačovat. Smrt je nedílnou součástí života, a přijde si pro každého z nás ať už dřív či později. Čím víc se budeš snažit na to nemyslet a necháš to zasunuté v šuplíku, tím víc to bude vyplouvat na povrch v dobách kdy to budeš nejmíň čekat. Vím o čem mluvím. Se smrtí sestry se srovnávám ještě teď. Až po dvou letech jsem schopná jí udělat kytku na hrob a poslat ji. Koupila jsem jí i knížku na kterou jsme se dívali když byla naposled tady. Jmenuje se Báječné sestře. Prostě jsem to tak cítila a musela udělat. Měla jsem ji skoro rok doma až teď jsem dostala odvahu to poslat aby jí to dali na hrob. Teď jsem dala fotky na facebook i sní. Jsou to první fotky které jsem od té doby viděla. Válčím s tím, ale snažím se to brát jak to je. Chybí mi a neskutečně, o to víc, že jsem si s ní měla poslední roky co říct a měli jsme k sobě docela blízko. Jí sem mohla říct cokoli a nikdy se nenaštvala, pohladila, povzbudila, i když ona sama nikdy takové problémy a starosti vzhledem k věku řešit nemusela