Přesně si pamatuju, kdy jsem byla poprvé sama venku.
Byly mi čerstvě 4, šla jsem sama a bylo to v Pardubicích před panelákem na sídlišti. Shodou okolností mi zrovna pán u drogerie nabídnul bonbon a já byla v tu chvíli po.raná strachy, protože mi máma řikala, že je to špatně. Podle mě to jenom zkoušel a dělal si ze mě srandu (bylo mu tak 18-20), musela jsem vypadat hrozně vyplašeně.
Pak jsem sama ven chodit nechtěla, znova jsem začala v 6 ti letech, to už s kamarádama. Tou dobou už s náma určitě chodila ven moje 4 letá sestra a kamarádky (taky 6 letý) 3 letej bratr.
Stalo se nám pár nemilých příhod, ale přežili jsme všichni. Dneska má máma 4 letýho syna s přítelem a ani by ji nenapadlo pustit ho samotnýho a to ani na oplocený hřiště přímo před oknem baráku.
Samy doma jsme bejvaly co si pamatuju, takže od těch 4 let určitě, sestře byly dva. Na základce už naprosto běžně, nejhorší to bylo v noci, hrozně jsem se bála.
Brácha sám doma nebejvá ještě vůbec, max. 5 minut ho nechá jeho otec u pohádky, když jde dolů do kanceláře (tři patra) něco rychle udělat. A máma z toho šílí. To mi zase přijde jako zbytečná hysterie, má na patře tetu, se sousedama jsou dobrý vztahy a u schodů jsou bezp. dveře na zámek (kvůli zlodějům), nikam by se nedostal.
Já jsem ho nechala u sebe doma samotnýho taky těch 5 minut, když jsem šla pro nákup do auta, seděl u pohádky, byl poučenej... a stejně stihl vylízt ze dveří, sejít čtyři patra a pustit z bytu dva psy a kočku. Takže už si to taky dlouho netroufnu.
Jo a je mi 22, takže to neporovnávám s dobou před 30 lety.