Snažím se najít i na téhle situaci nějaký pozitiva. Zatím mě napadá spíš to negativní. Vzalo mi to iluze o lidské důstojnosti - babička dožívá svůj život, psychicky i fyzicky se vrátila do období dítěte, je mi z toho smutno. I můj taťka měl těžký závěr života, který trval několik let, oněmocněl nevyléčitelnou nemocí, když mi bylo 13 let, tak šel do invalidního důchodu a pak už to bylo jen a jen horší. Až do konce svého života byl s námi doma a stejně tak i babička nedožívá někde v ústavu, ale mezi svými. Aspoň toto pro ně jako rodina můžeme udělat, ale je mi z toho hrozně smutno, přestože já přímo s babičkou nejsem, stará se o ní mamka a já pomáhám jen občas, když k ní přijedu. Ale vím co to obnáší,část dětství, dospívání i dospělosti jsem si prožila taťkovo trápení.
Jak zvládáte tyhle situace, tuhle stránku života? Co vám pomáhá, jak vás to změnilo?