mám zkušenost jak s psychickým "odejitím" tak i s fyzickým.. stále přemýšlím co je "lepší".. a ať chci nebo ne, pro toho člověka asi to psychické.. jedna moje babi měla Alzheimra, psychicky žila ve svém vlastním světě, poslední roky už o normálním životě neměla ani potuchy.. mozek prostě odešel.. měli jsme babi doma co to šlo, ale později už to prostě nešlo, bohužel.. bylo nad naše síly se o ni starat.. měla tendence utíkat, vyměšování jí taky nefungovalo, resp svěrače nefungovaly... máma jak na babi musela "řvát" jinak jí neslyšela a hlavně nevnímala, tak se málem udusila, protože jí brutálně otekly hlasivky, musela na operaci.. teta žila v 1+kk ve třech lidech, takže si babi mohla vzít jen třeba na víkend.. nešlo to, konec života byla v LDN, ale nakonec v takové, kde se nám "líbilo".. chovali se tam ke starým lidem opravdu krásně, s úctou!! babička posledního půl roku už nikoho nepoznávala, upoutala jí na lůžko nemoc a bohužel než se vykurýrovala, zapomněla chodit, bylo to špatné.... tzemřela v úctyhodných 89letech
druhá babi měla revma, mozek naprosto v pořádku, takže si všechno uvědomovala. Doma byla taky co to šlo, bohužel se jí přihodila nehoda, že během jednoho vstávání v noci na wc upadla a zlomila si krček, to bylo ještě "dobrý" ale dostala i mrtvičku, odvezla jí záchranka do nemocnice a bohužel se už nevrátila....

co mi to dalo? hodně.. že hold občas musí jít předsudky stranou, že život je fakt hnusnej, ani jedna babi si to nezasloužila... je to zkušenost k nezaplacení...