Přidat odpověď
Ujišťuji Tě, že to není vydírání.
Tím, že se chceš nechat pokřtít v římskokatolické církvi, se chceš stát jejím členem a dodržovat její řád. Je proti řádu ŘKC, abys žila na hromádce s partnerem a dítětem, aniž bys plánovala vstoupit do manželství. Je docela možné, že farář to vidí tak, že sice se chceš nechat pokřtít, ale tím, že se vlastně chováš proti pravidlům toho, do čeho chceš vstoupit, to nemyslíš moc vážně.
A po zběžném pročtení diskuze ke všem; když křtím malé dítě, u kterého křest není vyznáním víry a duchovní odpovědnost za něj nesou rodiče, trvám zásadně na tom, aby rodiče navštěvovali pravidelně bohoslužby a účastnili se aktivně života v církvi, protože tím, že dají pokřtít své dítě, se zavážou vychovávat ho plně k víře. Děti pokřtěných v jiné církvi křtím, pokud (ti rodiče) docházejí do sboru k nám. Pokud jsou rodiče "jen" pokřtění a na sborový život kašlou, s křtem dítěte dělám drahoty. Děti nepokřtěných, u kterých vím, že dítě k víře v naší církvi povedou, křtím ráda a jistě (i když to se nestává moc často).
Zní to možná moc razantně, ale má to svůj důvod. Nechci, aby se ze křtu stala pouťová atrakce. Když za mnou jednou přišli manželé, on od nás, ona katolička, "přebíhali" od jedné církve k druhé, s žádostí o křest jejich malého synka, vzala jsem si je stranou a vysvětlila jim rozumně, že pokud hodlají i s chlapečkem chodit k nám, pokřtím jim ho tady, ale nebylo by to správné, pokud by ho nechali zde pokřtít a potom chodili ke katolíkům. Nakonec byl klučina křtěn jinde.
Předchozí