Pawllo, tak to vůbec není, naopak, mluvit by se mělo.
Mně naopak diskuse podobného typu pomohly snad ze všeho nejvíc a zvlášť tam, kde rodina nechce, nedokáže, nebo nemůže ten smutek a bolest nést spolu se svým členem, dokážou pomáhat hodně.
Jen jde o to, že je třeba opatrně volit slova a omezit jakýkoliv radikalismus na minimum, protože vždycky se objeví otázka, jestli člověk opravdu udělal všechno, co mohl a měl.

Já naopak takové diskuse vítám, mnohdy si totiž ani odborníci nevědí s tímto problémem rady a pokud člověk vyčerpá čas, který je "tabulkově určen" na vyrovnání se, nedokážou pomoci.
Mně to trvalo tři roky a neměla jsem ani odvahu o tom mluvit s někým blízkým, právě proto, že už dávno pominula "povolená doba" a taky jsem našla odpovědi, které jsem hledala. mj i jak se s tím vypořádat, smířit se a žít s tím, protože milosrdné zapomnění se nekoná.