Pawlli, souhlasím s tebou.
Zároveň jsem ale optimista a myslím, že i v tomhle směru už s enaše společnost posunuje k přirozenějšímu. Smrt je přeci jen protipól narození a když ti odchází blízký člověk, někdy, někdo prostě nedokáže tomu přihlížet. Upřednostní sebe před tím umírajícím, který by asi rád umřel mezi svými. Doufám, že já budu mít dostatek sil tohle zvládnout, jednou....

Postižené děti v ústavu je další velká kapitola. Pracuji s nimi celý profesní život a neodsuzuji nikoho, kdo to z jakéhokoli důvodu nezvládne, pečovat o postižené dítě doma. Jistě že to technicky ve většině případů možné je, al ene každý je tak statečný, obětavý a houževnatý rodič. Pro někoho je prostě jednodušší to v sobě zavřít a doma žít jakoby normálně. Mám několik kamarádek s postiženými dětmi a ač se rodiny snažili opravdu hodně, v určitém věku u všech došlo k tomu, že dítě je v ústavu a berou si ho domů na návštěvy. Ona i ta finanční stránka je znát. Některé matky si prostě nemůžou dovolit žít jen s příspěvku na péči.