U nás je to s dětmi podobné. Já jsem z rodiny kde panovalo vždy heslo "kdo sportuje, se potí, a kdo se potí, ten smrdí". Ovšem žiju 20 let s chlapem, který je členem klubu vodních sportů, lyžuje, jezdí na kole, plave... Nejen víkendy a dovolené, ale i odpoledne všedních dnů jsou ve znamení sportu. Má to výhody - v mých 25ti letech mě naučil plavat, začala jsem jezdit na vodu, lyžovat... Ovšem nikdy se sport už nestal mou srdeční záležitostí.
Narodil se nám syn a muž zajásal. Pravdou tedy je, že je na synovi vidět, jakého má otce. Už v pěti letech ujel na kole běžně 50km a líbilo se mu to. Také miluje lyžování. To je ale vše, má své limity. Muž těžce nese, že on - úspěšný atlet, má syna, který běhá nejpomaleji ze třídy, nebaví ho míčové hry, v sedmi letech nemá pořádnou techniku plavání...
Snažím se chlapovi domlouvat, bojím se, že svým tlakem synovi jeho vztah ke sportu definitivně zkazí. Muž nechápe.