Svým rodičům jsem nebyla dost dobrá ze zvláštních důvodů - narodila jsem se do rodiny ze vsi v sedmdesátých letech, ještě tam razili filozofii života, že holka má doma dělat nejlépe všechno, kluk třeba nemusí mýt nádobí apod, ale jeho sestra jo.

Navíc - já jsem typ spíš umělecky a humanitně založený, mám dneska i takové koníčky. V dětství jsem hodně četla a moje láska ke knížkám byla brána jako flákání. Tj. nemá se ležet v knížkách, ale něco dělat. Pořád něco dělat, to byla prostě filozofie venkova. Takže jsem dost trpěla, protože jsem byla dle rodiny lenoch, za moje přirozené založení mě shazovali. Nemluvě o tom, že mě tak potlačili, že jsem šla na střední školu, na kterou mě dali a umělecké koníčky jsem začala provozovat až v dospělosti.
Někdy si říkám, narodit se na větším městě, nebo v Praze, v rodině, která by mě podporovala - např. by byli ochotni mě vodit do LSU na hru na hudební nástroj /což jsem chtěla, nebo malování, jenže rodičům se to zdálo zbytečné, takže odmítli/, byla bych dneska úplně jinde. I profesí. A některé věci člověk už těžko dohání, maximálně při štěstí jako koníček, nikoliv jako profesi.

A co se týká opačného - mám dítě, který je můj pravý opak, ale snažím se /i když mi to někdy jde ztuha/, brát ho takové, jaké je. Ale taky bych přivítala, kdyby mi bylo podobné -mín akční, víc introvert, s klidnými zálibami.

No bohužel - jsem v rodině jako bílá vrána, nepodobám se ani svým rodičům a ani potomkovi.