Pilar, a co tě trápí víc, že jsi nesplnila jeho očekávání nebo že má pravdu a že skutečně jsi taková, za jakou tě má? To je obrovský rozdíl. Mě mrzí spousta věcí, např. že jsem nedokončila VŠ. Rodiče jsem tím určitě zklamala taky, ale to není ten důvod, proč mě to mrzí. Taky se mi nelíbí některé moje osobnostní rysy, ale mohli by mi to snad mít za zlé, když (jsem o tom přesvědčena, samozřejmě lze nesouhlasit) na tom mají svůj podíl (nedostávalo se mi důvěry, doma bylo obecně málo lásky a příliš mnoho napětí,...). Já jsem se už jako dítě "odstřihla" od jejich výchovy, v některých věcech si je brala za odstrašující příklad. Někdy ve dvaceti něco letech jsem si uvědomila, že je dokážu brát takové, jací jsou, chápat, že taky vyšli z rodin, kde ty podmínky nemusely být ideální. Že nemá smysl jim nic (ani vnitřně) vyčítat, že prostě je lepší nechat věci být (i s tím lze nesouhlasit, ale já nemám sílu na nějakou pychoterapii a urovnávání polozapomenutých traumat). Je to dlouhá cesta sebepoznávání a měnění pohledu na věc. Když nemůžeš změnit podstatu věci, je pořád lepší změnit aspoň svůj pohled než setrvávat v negativních emocích.