Ahojte,
došlo k zajímavému, i když nikoli zcela neočekávanému jevu :

potkala jsem expřítele - ano, toho, který se začátkem podzimu zdekoval ze dne na den otestovat, zda přece jen někdo nemůže být ještě o kousek lepší, než do té doby bezkonkurenčně nejlepší Brebberry. Zjistil, logicky , že nejen jinde není "lépe" (natož "podstatně"), ale dokonce je "jinde" podstatně HUŘE, protože Breb byla MIMOŘÁDNĚ moudrá a tolerantní ženská, a navíc je s ní taky pohoda a legrace. Prohodili jsme spolu jen pár slov (schválně jsem to neprotahovala , ale poté, co prohlásil, že na mě pořád nemůže zapomenout a často na mě myslí a že mi to děsně sluší, na rozloučenou mě k sobě přivinul a políbil , čili se domnívám, že "nenápadné" pozvání na "čistě přátelské" kafe bude brzy následovat

Přemýšlím tím pádem, byť zatím v hypotetické rovině (někdy se chlap nevrátí jen proto, aby nepřiznal chybu - i když právě to tenhle UMĚL! a toho jsem si na něm asi nejvíc vážila), jak se případně v takovém případě zachovat

Jistě, je to pro mě určitá satisfakce, a taky potvrzení, že není špatné chovat se v případě zrady protějškem noblesně, i když by člověk měl chuť mu spíš jednu (nebo víc?) vrazit . Takhle si mě zapamatoval krásnou, štíhlou, nehysterickou a velkorysou (jak víte, poté, co na mě z ničeho nic vybalil, že odchází, jsem zachovala (navenek) klid a nabídla jsem mu půl roku na rozmyšlenou, byť to odmítl)

Mám ho samozřejmě pořád velmi ráda, prožili jsme spolu čtyři intenzivní roky a je to chlap, po jehož boku jsem chtěla zestárnout, naprosto ztělesňoval moje představy o "ideálu". Není to už romantická slepá zamilovanost, mám ho ráda i přesto, že není bez chyb (to ani Brebberry), a navíc Brebberry je přes 40 a jak víte, fronty chlapů "na život" se před jejíma dveřmama zrovna netvořej, i když je pohledná, sexy a mladě vypadající i smýšlející. Umím se samozřejmě povznést nad lidské slabosti (ani já nejsem svatá), takže bych mu ten "úlet" samozřejmě nepřipomínala ani nevyčítala, nejsem padlá na hlavu. Prostě by se žilo dál s tím, že minimálně mně došly některé souvislosti a v některých situacích bych už si uměla poradit lépe než dříve...hlavně už vím, že člověk nemůže "dostat" a tudíž po druhém ani "chtít" nějakou "záruku", takže už bych tolik nelpěla na "rodinném životě" (a už vůbec ne na sňatku, z tohoto romantického nesmyslu už jsem opravdu dostatečně vyléčená představou dalšího rozvodu... )

Na druhou stranu si samozřejmě uvědomuju, že kdo jednou zradil, na toho už se nikdy nedá 100%ně spolehnout...no ale to ani na toho, kdo dosud nezradil Každý chlap má něco...a možná právě známé mouchy lepší neznámých... Zkrátka, ještě jednu (ne dvacet, JEDNU!) šanci bych mu ještě DALA