Moje babička ( 85 let) je hrozně dobrý člověk, a proto za ní ráda a často chodím. Vždycky mi vykládala plno historek z mého dětství i z dětství mého tatínka. Poslední dobou mi vykládá stále častěji o druhé sv. válce, o tom, jak pracovala jako chůva v německé rodině,o tom jak šla fronta,o bombardování, o tom jak ty malé německé holčičky, co se o ně starala, šli na konci války polonahé pěšky po celém městě, lidi jim nadávali a ona jim nemohla dát ani kousek chleba, jak by je ráda viděla, že neví, co se s nimi stalo, neboť ji pošták řekl, že pokud jim pošle ještě jeden dopis, tak ji udá, atd. Nebráním se historii, ale na mě to působí hodně depresivně. Musím na to pak celý den myslet. Babička u těchto historek má sama slzy na krajíčka a já nemám to srdce ji říct, že jsem z toho pak doma smutná. Poradíte mi, prosím?