Několika kolegyňkám v práci se nám v jednu chvíli roztrhl pytel s čerstvými vnoučátky. A nyní sledujeme, jak každá jinak ten přírůstek do rodiny vnímáme. Někdo je ta nejúžasnější a nejstarostlivější babička, jiná - jako třeba já, je proti té nadšené poněkud vlažnější. Abych to uvedla na pravou míru, svá vnoučata miluji a nedala bych je ani za nic, jsem moc ráda, že je máme, ale vídám je jen občas, nechodím na pravidlené procházky s kočárkem (nebydlíme ve stejném městě). Na druhou stranu mé děti mi ten můj poněkud vlažnější přístup - kdy nekonám nájezdy na jejich domovy a nedožaduji se za každou cenu vnoučátek, začínají vyčítat. Já bláhová jsem si doposud myslela, že jim vyhovuje, že je nechávám žít samostatné životy a do ničeho se jim nepletu a že vědí, že je miluji jako nikoho na světě.
Leč je to jinak, pro děti jsem právě proto, že nevyvádím jako normální babičky, ta nemilujcí matka i babička. Ten správný "babičkovský syndrom", který vidím třeba u kolegyň, mě ale asi teprve čeká a postihne mě až u pravnoučat. Možná pak budu poskakovat do umdlení kolem postýlek a žvatlat na mrňouse, do zblbnutí drkat venku kočárkem.. Možná je ale můj přístup daný i tím, že mám sama ještě malé dítě, náročné zaměstnání, své problémy co nese žiovt a tak nejsem zatím správně "babičkovsky rozpařená", nemá to nic co do činění s láskou, ta je jak má být, je to o přístupu, o možnostech, o způsobu života, ale... jak to je u vás? A jak se vlastně láska k vnoučatům má projevovat?