ja nabizim vse co je v mych silach a veskere sve namahy, predne ty, ktere mam se svym sebezaporem a sebezmarenim pred Nim..A delam to s nadeji.
Vim, ze Mu to dela radost a to me utesuje a posiluje vytrvat v techto namahach.Ano, preji si delat Mu radost, proto jsou veskere me duchovni i telesne namahy a bolesti, ktere Mu predavam a obetuji, s timto svetlem , pro me lehci a dokonce radostnejsi.
Vztahuji ruce k Nemu s nadeji.Necekam nic konkretniho a nepreji si nic, nez to, co mi On sam chce dat.A jestlize mi dal poznat, ze mi chce davat, i pres to, ze diky Nemu poznavam svou bidu, mam to od Neho odmitat?
Jestlize ti ve sve dobrote chce nekdo necim obdarovat, kdyz si to predstavis jen v te lidske rovine, budes odmitat to, co vis, ze mas stejne nezaslouzene a prece se ti toho dostava? Vzdyt to je podstata obdarovani.Dar je neco, co dostavame a nezasluhujeme.
A to, ze mi dal nadeji a ja ji zive prijala, neni prece zadne "kseftovani"..
Mam osobni duchovni prozitek, ze se nemam bat vztahovat k Nemu sve prazdne ruce a ukazovat mu svou bidu.Jen tak tu bidu muze On promenit v cosi dokonaleho a svateho, k cemu bych bez Neho nikdy sama nedospela..