já bych to rozdělila:

a) problémy ve škole - skoro všude se dá (když se přijde včas!! na studijní) prodloužit studim o semestr či dva. Pravda, leckde za to chtějí peníze. Ale ty evidentně můžeš sehnat - učit AJ můžeš i soukromě, takže peníze schrastíš, za ten půlrok kdy budeš mít čas dodělat školu které už jsi tolik věnovala to určitě stojí

b) problémy doma - hodně rodičů (těm osvíceným se omlouvám) má pocit, že mají nárok na pravidlo "když neživíš tak nepřepínej" - tj. dělej to co říkáme my a pak to bude fajn, ne-li, se zlou se potážeš. Ber to tak, je to škola života. Buď můžeš dělat to co chtějí minimálně do té doby než se zátěže školy zbavíš abys mohla vydělávat a jít si svou cestou, nebo to už k vydržení není a budeš hledat alternativní způsob kde a jak bydlet (A za co) abys vyšla i s tou školou. Nicméně - zásada kývání je nejméně energeticky náročná - se souhlasícím kývajícím potomkem se nedá moc hádat, pravda mohou dál dštít na tvou hlavu nejrůznější slova ale pokud se to naučíš filtrovat/ignorovat, a brát to jako jejich projevy frustrace, dobře pro tebe. Opravdu ti hlavu neutrhnou, to fyzicky dost dobře nejde holýma rukama . A taky pomáhá zbavit se pocitu že něco děláš PRO NĚ. Teď už je to v takové fázi (zdá se mi), že ať uděláš cokoli, budou mít stále sklon tě vnímat jako méně úspěšnou než ostatní.

Když jsem ze střední nešla na VŠ, taky to vypadalo na domácí thriller. Tvrdila jsem že mi jazykovka stačí. Pro naše to bylo nic - žádný význam. Po roce šili znovu - táta v tom stylu "taková chudinka jako ty se nikdy nedostane na....." Zaplatila jsem si doučko a udělala přijímačky na 2 školy ze tří (trapná otázka mého otce - to jsi nemohla jít jen na tu jednu kam chceš chodit - zbytečně jsi vyhodila další dvě pětistovky za přihlášky). STudovala jsem při práci, což bylo pro mě docela náročné - jednak jsem neměla zajeté pracovní návyky a druhak jsem se neuměla učit. Po dvou letech v prvním ročníku (podruhé jsem se přihlásila tajně a naši o tom nevěděli jsem myslela že mě táta minimálně vykostí a vydědí protože jsem opravdu neměla na to udělat matiku a statistiku, takže jsem pro nesplnění studijních povinností skončila. No rošambo se konalo spíš mrazivé, ve stylu "my to stejně věděli, vzdělání ti nevoní, to radši práce a chlapi (jsem měla 2 za celou tu dobu od mých 16 do 22 let). Dneska po 10ti letech a 2 dětech to zkouším zas a není to úplně medový, ale na druhou stranu - už necítím potřebu se jim z ničeho zpovídat. Prostě dělám co mě baví, když udělám dobře, když ne, moje věc, vím že jejich vnímání mé úspěšnosti to nijak neovlivní v můj prospěch.... a je mi to už fuk.