Evavo, jak už bylo napsáno, musí chtít sám. Mám stejnou zkušenost, zatím s dobrým koncem. U nás pomohlo neustále přesvědčování z mé strany, že má problém, že to není normální, i vyhrožování, že se odstěhuju i s dětma (2 a třetí na cestě...), prostě pořád dokola. Pak si jednoho dne přiznal, že má fakt problém, ale k lékaři, že nejde, že to zvládne sám. Nezvládal, trvalo to dalšího půl roku, neustálé hádky, doma dusno, já těhotná, takže hormony taky slušně pracovaly. Sehnala jsem mu i kontakt na doktora. Po tom půl roce uznal, že to sám nezvládne a objednal se. Nicméně to nepomáhalo, tak za další 2 měsíce dostal antabus. Už to bude rok a zatím dobrý, takovou pohodu jsme doma snad nikdy neměli Obavy mám z budoucnosti ale pořád, stačí aby se jednou napil a je v tom znova. V tomhle případě jsem ale rozhodnutá odejít, buď tam, kde jsem se narodila, tj. na druhý konec republiky, anebo pokud už budu chodit do práce, tak možná kvůli nejstaršímu synovi, který tu má kamarády, zůstaneme ve stejném městě. Jo a tchýně je taky alkoholička, švagr naprostý abstinent.

Takže za sebe radím, dej si nějaký čas, do kdy se budeš snažit mu pomoci, pokud nebude chtít, tak máš kam jít a odejdi!