"Mně jde o to, že z hlediska katolické církve má ten první pár našlápnuto "do pekla" zatímco ten druhý - kdyby zůstali spolu - přijde "do nebíčka", jelikož jsou svoji před Bohem v dobrém a hlavně ve zlém."

Z hlediska katolického to takhle vůbec není.

První pár žije trvale a ze svého rozhodnutí v odloučení od Boha, nezáleží na tom, jestli si myslí, že jsou praktikující či nikoliv. Bůh dal pravidla a kdo je nechce dodržovat a vědomně a dobrovolně je přestupuje, pak nemůže žít s Bohem ve spojení. To z hlediska Božího není dobré. Otázkou je, nakolik si to ti lidé uvědomují a nakolik ne, to bude soudit jednou jen Bůh. Žijí li jinak dobře a snaží se dělat ostatním jen dobro, určitě takové jednání nezůstane bez odměny. Zase ale jde o to, jestli si ti lidé svoji odměnu vyberou už tady na zemi nebo jednou na věčnosti.

Druhý pár se vědomně rozhodl přijmout svátost manželství, z čehož má Bůh zcela jistě radost. Úmysl byl dobrý. To, jak jsou ale lidé vychovaní, jaké mají poznání dobra a zla, jak si uvědomují svoji hříšnost atd, to je věc jiná. Jistěže je velmi špatné, když se v rodině, kde má být láska, děje zlo. Ale -
- zvaž tyhle dvě možnosti:
1. manželství sice bylo uzavřeno v kostele, nicméně oběma to nic neříká, tedy se rozvedou a každý jde svojí cestou. Nepřipouští si, že mají jeden za druhého zodpovědnost, kterou na sebe dobrovolně před Bohem vzali. Ne zodpovědnost sám za sebe, ale za toho druhého. Oba jsou zodpovědní za to, jestli svého manžela (manželku) životem dovedou do nebe.
Tak pokud tohle neberou vážně, pak je pro ně rozvod jediná cesta. Ale co bude na konci té cesty???
2. další možnost je ta, že ten, kdo v manželství trpí pod nadvládou toho druhého, svoje utrpení obětuje, za manžela se modlí a je ochoten mu i přes příkoří dávat lásku. Vždyť i Ježíš přes příkoří dával všem lásku. A i dnes, přestože všichni hřešíme a Bohu tím ubližujeme, On nás miluje. Člověka totiž láska dokáže změnit k nepoznání. Ne vymezení, ne nůž na krk, ne příkazy, jedině láska přetváří lidskou duši. Není potom vyjímkou, že takový manžel tyran po letech pochopí. Potom se své věrné ženě omluví a děkuje za její trpělivost a o to víc si jí váží a snaží se jí to vynahradit. A co z toho má ona? Jistě že mnozí namítnou, že jen léta trápení, kterého se mohla ušetřit, ale je to tak? Co bude na konci téhle cesty?
Samozřejmě to tak být nemusí, tyran může zůstat tyranem, ale tady by asi bylo vhodné vzít v potaz i způsobilost toho konkrétního člověka. On totiž dobrý člověk jen tak nebije svoji ženu a u zlého by bylo třeba najít příčinu.