Binturong,
nečetla jsem pečlivě všechny odpovědi, tak se možná opakuju, ale myslím, že ve své otázce spojuješ dvě odlišné věci, které spolu nemusejí souviset. Jednou věcí je způsob uzavření či neuzavření sňatku, nebo chceš-li oficiálnost či neoficiálnost způsobu soužití. Druhou věcí je kvalita vzájemného vztahu a harmonie soužití.
Samozřejmě z náboženského hlediska (ať už si vezmeš celkem jakékoli náboženství) je bráno jako běžné a vhodné, když věřící uzavírají sňatek tím způsobem, který je pro jejich náboženskou komunitu zvyklý a který je z hlediska věrouky považován za vhodný. Z pohledu křesťanských církví je tedy ideální sňatek církevní - který by měl mít pro zůčastněné duchovní dimenzi. Navíc fungují-li jistá doporučení a zákazy, co se týká života věřících, a ošetřují-li oblast partnerského soužití, pak je přirozené, že církev doporučuje a vyžaduje jejich plnění po svých členech.
Druhou věcí je způsob dalšího manželského či partnerského soužití. A hodně bych se divila, kdyby byl jako dobrý a vhodný hodnocen ten, který je popsán ve druhé kazuistice. Samozřejmě, že v náhledu jednotlivých duchovních mohou být rozdíly, které by se zřejmě projevily ve chvíli, kdy by se takto týraná žena přišla radit s duchovním, jak svou situaci má řešit. Ale předpokládám, že ani jiní odborníci (a že jimi duchovní zase až tak nejsou...tedy v oblasti partnerského soužití) se vždy naprosto neshodnou na vhodném postupu, jak řešit rozpory v manželství, kdy ještě komunikovat a něco řešit a kdy už odejít a vztah uzavřít. V prvním případě by určitě proti atmosféře v rodině a způsobu výchovy dětí etc. duchovní nic neměl....ale ze svého postu by určitě byl nucen upozornit na to, že partneři z pohledu církve nežijí správně - nejsou církevně sezdáni.
Nicméně pořád to jsou dvě věci - je spousta církevně sezdaných naprosto harmonických manželství a spousta špatných, stejně tak jako jsou vztahy na "psí knížku", které stojí "za psí štěk", a vztahy harmonické, naplněné a šťastné. Proč ne. Jen z církevního hlediska ty druhé nejsou v pořádku, protože tam chybí jejich svátostné uzavření. Pokud je někdo aktivním členem církve a vyznavačem toho či onoho náboženství, je na něm, aby svůj život sladil se svým svědomím a náboženskou či církevní praxí. Pokud není věřící, pak ho náhled církve, předpokládám, nemusí znepokojovat.
Myslím, že to, nakolik je pro nás stravitelný způsob života a forma svazků našich blízkých a dětí, se hodně odvíjí od individuálního přesvědčení a víry...není věřící jako věřící. Čistě za mě mi připadá podstatné, aby vztah (včetně způsobu jeho formálního uzavření či neuzavření) mého dítěte jednoho dne byl takový, aby odpovídal jeho svědomí a jeho životnímu náhledu, byl pro něj šťastný a bezpečný. Pokud pro mne je to správné soužití to církevně potvrzené, ale mé dítě bude jiného náboženského přesvědčení, pak ať uzavře či neuzavře sňatek podle svého. Nikdy bych jej nenutila setrvávat ve vztahu obsahujícím násilí a už vůbec ne kvůli způsobu jeho církevního uzavření. Ale já jsem já - můj pohled je řízený mým vlastním svědomím a vůbec se nemusí shodovat s jakýmkoli církevním náhledem. Btw je jedna věc, co se líbí církvi či konkrétnímu duchovnímu a druhá věc, co se líbí Bohu. Církevní doporučení lze samozřejmě dohledat v dokumentech té které církve. Co se líbí Bohu si netroufám v konkrétních případech odhadovat...asi je dobré, když ti, kterých se to týká, hledají svou cestu (jsou-li věřící) před Bohem a církev jim v tom třeba může pomoci. Ale ani v ní bych nečekala, že každý její představitel bude moudrým rádcem a vybírala bych si toho, komu se svěřím.