Spousta lidí v potřebě někam patřit, někam se zařadit (to platí nejen pro křesťany a příslušníky konkrétní církve) dost často úzkostlivě naplňuje tu vnější formu, ze strachu z vyobcování, kritiky, nebo i přímo projeveného nepřátelství a jde jim o zachování příslušnosti k určité skupině mnohem víc, než o tu vnitřní, nebo duchovní formu, se kterou se vpodstatě ani neztotožňují, nebo ne úplně. Zároveň se ale bojí zpřetrhat takto vzniklé sociální vazby a jít svojí cestou.
Pak sepsují někoho, kdo si svojí cestou jde a kdo ve skutečnosti naplňuje mnohem víc své duchovní potřeby, než oni.
Netvrdím, že to tak má většina, nebo dokonce všichni praktikující křesťané, ale mnoho z nich.

Takže nelze bez následků ve skupině "žít na hromádce" i kdyby se mi chtělo, nelze nejít do kostela (nebo do určitého butiku, nebo na určitý večírek, nebo se nestýkat s jistou madam).

Pokud k něčemu nedospěju z vlastního přesvědčení, obvykle mám (já ne), nutkavou potřebu takto "zaškodit" jiným kázáním o nesprávnosti jejich počínání.