Aha, tak jsem si toho přečetla víc. Máma tě nechce a táta tě zase nechce nechat odejít. Co kdyby si rozdělili ty dva byty mezi sebou a ty bys jezdila jen k tátovi?

Ne, vážně, chápu, jak ti je. Něco trochu podobného jsem zažila - to že se člověk nikde necítí doma. Já se teda hned nedostala na VŠ a našla jsem práci, ale plat nestačil na to, abychom s přítelem zaplatili podnájem. Ulevilo se mi, když jsem se pak na VŠ dostala později 350km daleko, naši mě podporovali (stačila tedy polovina toho, co spotřebuješ ty), jezdila jsem 1x za měsíc a i to mi přišlo moc. Pak jsem si tamtéž našla práci a jezdila ještě míň, pak se narodily děti, tak ještě míň. Je velká úleva, když začneš vydělávat tak, že se můžeš postavit na vlastní nohy. Já tehdy pochopila, že to byla vždy celá moje motivace - být konečně někde s někým doma a cítit se tam dobře.

Ještě mě napadlo - je možné, že tvoje máma vůbec nechtěla děti a táta ji k tomu dotlačil? A teď už se těší, až budeš z domu, kdežto táta na tobě visí...? Táta nevidí, jak tě máma deptá?

Já bych to prostě nevydržela, školu přerušila (s rizikem, že už ji nedodělám) a našla si práci. Na výčitky rodičů se vykašli, holt když mají pocit, že je chyba jen v tobě, ať si je užijí. Děti přece nejsou na světě od toho, aby měli rodiče koho trápit...