Zuzíku - upřímnou soustrast - celé vaší rodině.
Netušila jsem, čím procházíš. Život tě opravdu nijak nešetří.

Myslím, že děláš všechno, jak nejlíp umíš. A děláš to dobře!!! Nenutit, ale bt na blízku - kdyby si chtěl promluvit.

Je strašně těžký to zjištění, ež svět funguje i po smrti někoho milovanýho dál. Že všechno (ale opravdu VŠECHNO) jde, jak kdyby se nic nezměnilo - svítí sluníčko, ptáci zpívaj, lidi spěchaj do práce, jedí, spí, smějou se, breč, dýchají..... Všechno pokračuje, jak kdyby se NIC nezměnilo. A ty to cítíš jinak.
Je ti smutno, sstýská se ti, máš v hlavě milion vzpomínek a tisíc nevyřčených vět, spousty omluv za vše co bylo, spoustu lásky, co jsi nedala najevo. Spousta nekonečných drobností, který ti už teď chybí a pořád chybět budou.
Zpracovat to, sebrat se a jít dál - to chce velkou sílu.

Stává se, že ti nejbližší to "odnesou" - jsou to právě oni, kdo jsou "potrestáni" za to, co se stalo. Není to nic racionálního. Spíš je to podvědomý.

Jsem si jistá, ež když budeš dostatečně trpělivá, najdete k sobě zase cestu. Že projde nějakej čas a on se ti otvře. A že to bude právě tvoje náruč, ve který vypláče všechnu tu bolest, zlost, naštvání a zklamání, co cítí.

Buď tam pro něj - on jednou ocení, jak moc jsi mu pomohla a jak moc to pro tebe bylo těžký. Jen teď v něm asi už není síla na to, aby ti to dával najevo.

Přeju vám, ať čas letí jako splašenej a přináší vám všem úlevu.