Christiano, pevně doufám, že se k téhle diskuzi vrátíš, protože potřebuješ pomoct, slyšet zkušenosti žen, které tím prošly, nejsi jediná!
Víš, nejhorší je to ŘÍCT NAHLAS manželovi. Pak už to nějak jde samo, jakmile to vyslovíš, vlak se rozjede a dojdeš cíle - pohody, klidu, volnosti. Zmizí ten tlak v břiše, zmizí ta deka, která na tobě pořád leží, zmizí ta mlha kterou jsi zahalená, ustoupí i zdravotní potíže. Já jsem si ve fázi, ve které jsi zhruba ty, řekla tak, mám dvě možnosti. Vydržet rok, dva většího psychického vypětí spojeného s rozvodem, odsouzením všech v okolí, rodiny, přátel, dcer, s tím, že čas obrousí hrany a postupně se všechno utřepe a srovná, ať už jakýmkoliv směrem, anebo takhle v tom napětí žít celý život, který je jen jeden. Vlastně ještě ta třetí možnost, taky jsem k ní měla velmi, velmi blízko. Vyděsilo mě to natolik, říkala jsem si, přece si nevezmu život kvůli toho člověka! že jsem se rozhodla že MUSÍM něco udělat sama, protože se NIC nestane, pokud něco neudělám já.
Nebylo to jednoduché - u žádné z nás - ale jakmile se to rozjelo, nebyla cesta zpátky, najednou to šlo, najednou jsem zjišťovala, že to není tak strašné, a vidina svobody, té vnitřní svobody mě táhla dál. Věděla jsem, že ještě chvíli vydržet a pak už bude dobře, když jsem to vyslovila, cítila jsem, že se moje trápení blíží ke konci... Jsou problémy i teď, různé, větší, menší, ale jsou JINÉ. Bez toho psychického tlaku, bez toho zoufalství, bez toho denodenního pláče, že se z toho pekla nedostanu... Musíš to vzít do svých rukou, začít jednat, zkus jestli můžeš, někam sama na pár dní vypadnout, zkus sama nabrat sílu do boje, a bojuj, tvůj život za to stojí. Venku je to jiné, volné, všechno se zdá tak jednoduché a jasné... čerpej tady, tady ti spousta žen rozumí, pomůže držet se nad vodou. Christiano, taky jsem si myslela, že to nedokážu, že to nejde, že to nezvládnu, že přijdu o děti, o rodinu, o všechno...