Pawlo - já Ti nevím. Jsem v tomhle případě pro nálepky.

Z vlastní zkušenosti - jak v dětství, tak za dob mého učitelování - vím, že pokud je dítě jakkoli jiné, divné, odlišné, je terčem posměchu, šikany a všech negativních emocí...děti umí být strašně zlé, a ani to nemusí mít z domova.
Je to zřejmě stupeň vývoje, kdy zkouší, kam až lze zajít, a kdy už se za sebe začít stydět (z dospělého světa víme, že každému se zastavila hranice jinde, někdo ji nemá vůbec).

Je však zvláštní, že jakmile byla stanovena diagnóza - byť třeba jen odhanutá učitelkou nebo předběžná, většina dětí se zklidnila a couvla.
I malí lidé potřebují pro odlišnosti vysvětlení.

Nikdy jsem díky diagnózám neměla potíže s vysvětlením, proč je ten a ten jedinec takzvaně zvýhodňován (podotýkám, že šlo v 99% o LMD/ADHD + přidružené patologie všech směrů, včetně sociálních).

Takže je lépe vědět, že je dítě autista apod.:
a) pro spolužáky - tolik si nedovolí, naučí se komunikovat a žít s někým odlišným...
b) pro učitele - též se naučí něco nového a každé "odlišné" dítě ho nesmírně obohatí (pokud ten kantor za něco stojí)
c) pro rodiče - nemusí se dohadovat s okolím, kam všude musí s dítětem letět na vyšetření, aby měl dostatečný počet papírů "na hlavu" a dostatek "omluv"

To je totiž další veliký omyl - jakékoli postižení, dysporuchami počínaje, třeba autismem konče, nepotřebuje nálepku jako OMLUVU. Je to VÝZVA!

"Papír na hlavu" neznamená, že se může dítě celou školní docházku šťourat v nose, protože je chudák.
Naopak - učitelé, rodiče i ten "chudák" musí vynaložit nesmírné úsilí, aby vše dobře dopadlo, nebo aspoň co nejlépe (a tohle málokdo ze zúčastněných rád slyší )