také mám ten pocit... já jsem fyzicky trestaná prakticky nebyla, moji spolužáci a kamarádi taky spíš ne, ale myslím, že se to vyskytlo přece jen o něco častěji než dneska.

Já jsem občas plácla a plácnu, občas řvu, ideální to jistě není, ideální by bylo dosáhnout všeho po dobrém, trpělivým vysvětlováním atd.atd. Jsem taky jen člověk, občas jsem na trpělivé vysvětlování utahaná, občas se mi prostě jen nechce.

Ale odmítám se nad tím sebemrskat a psychologicky sebezpytovat. Moje děti mají zkrátka takovou mámu, jakou mají. Možná, že dělám někde ve výchově zásadní chybu a že mi to později v dospělosti vyčtou, co já vím. Ten Záhrobský (mimochodem to musela být hrůza a děs) byl také jistě přesvědčen, že to dělá nejlíp, jak může.