Taky souhlasím plně s Markétou - netrápila bych se tím, že jsem podle dítěte zlá, ale tím, co mi dává najevo - je s něčím nespokojený - vidí rozdíl v přístupu k sestřičce a k sobě a přijde mu, že jeho máte rádi míň, když na něj máte větší nároky a je na rozdíl od sestřičky plácán.
Já jsem synka taky plácala, tak nemám co říkat, že je to špatnost, ikdyž vím, že je to zjednodušení pro rodiče.
Ale zarazila mě jiná věc - jak můžete dvouapůlleťákovi říct, ať si jde, když chce? Copak vás nenapadlo, že může říct tak jo, já jdu? Jak můžete dítěti dát najevo, že Vám vůbec nebude vadit, když půjde pryč, větou: Tak si jdi, a hned na to mu vysvětlovat, že cizí lidé jsou nebezpeční a ještě mu cizíma lidma vyhrožovat? Když vidí, že mámě nevadí, když bude pryč, a pouští ho ven, nevzbuzuje to moc pocitu jistoty..
Měla bych z toho guláš i já.
Mně syn něco takového poěděl snad jen jednou - a pak si rozmyslel mi to říkat - jakmile po mně něco chtěl, nedovolal se pomoci, když jsem tak hrozná..
Ale jako takhle malinkatý tím nic špatného nemyslí, jen je vidět, jak hodně je bystrý a srovnává sebe a sestřičku a jak je otevřený v komunikaci, že se snaží se svou nespokojeností něco dělat. Věnovala bych větší pozornost vysvětlování při běžných menších konfliktech než tomu jestli je mamka a taťka zlý, přejděte to s úsměvem, takový malý brouček tím nemyslí, že by Vás jako maminku neměl rád.