Já ze svého obvykle taky nedávám, ale jím obvykle s dětmi společně (a děti mám podobně staré, 08/2005 a 08/2008) - když mladšího syna krmím, tak dávám střídavě jemu i sobě.
Kdybych jedla já a dítě chtělo taky, tak ho normálně posadím ke stolu a najíme se současně, taky mi přijde divné jíst a nechat dítě čekat (i když ve zvířecích smečkách je to myslím normální).
Mladší je taky docela vztekloun, ale ne v takové míře, jako tazatelčin syn. Hlavně agresi obrací proti věcem (něčím mrskne), ne proti nám. Ale taky hrozně ječí, když se mu něco nelíbí (což se obvykle stává jen v přítomnosti staršího brášky, který se k němu sice většinou chová moc hezky, ale často ho něčím vyprovokuje). Když nejsem moc unavená, snažím se to řešit v klidu - vysvětlovat (že věc zničí, když s ní bude házet, že ječením ničeho nedosáhne - jekotu nerozumím, když něco chce, má mi to normálně říc). Úspěšnost je zatím asi 50 %. Fakt je, že kdyby si na mě kluci dovolovali fyzicky, asi bychom to s manželem řešili hodně tvrdě (bez ohledu na názory psychologů), a myslím, že to kluci vědí (taky je občas plácnu, spíš toho menšího - častěji se mi u něj stává, že nic jiného nepomáhá nebo mi ujednou nervy; ale pokaždé to pak s tím plácnutým synem rozeberu - proč to bylo, případně omluva za to, že mi ujely nervy).