Repulsione, a to opravdu musí být člověk rodičům za všech okolností vděčný?

Typů neharmonických vztahů může být milión - od ambivalentního, kdy si ti lidé lezou na nervy, ale zároveň se mají rádi, po chladný až nepřátelský, a pak se takovému dítěti vůbec nedivím, že necítí žádnou vděčnost. Za co? Že se ten rodič přece tu a tam postaral, když musel? To je přece povinnost nás rodičů, když jsme si ty děti pořídili, tak se starat musíme a chceš snad, aby k Tobě děti cítily vděčnost, protožes je nevyhodil na ulici? To, že na nás budou třeba jednou vzpomínat s láskou, je už za to nedefinovatelné něco navíc, co se jim většina z nás snaží dávat.

Jestli jsi měl se svým otcem dobrý vztah a nejsi moc empatický, tak si některé věci těžko dokážeš představit a pak si tu plácáš játra o nevděčných krávách.

A to s tou psychickou nemocí a pomocí - to není jak houska na krámě - jsi psychicky nemocnej, tak já ti pomůžu, ty se uzdravíš a zase bude všechno růžový.

Někdy se pomoct nedá, ten člověk nechce nebo ten pomáhající neví, jak do toho. Nebo se mu nechce moc investovat do někoho, kdo moc neinvestoval do něj. Nesuď, abys nebyl souzen.