Přidat odpověď
Brzy jsem odeslala, měla jsem ještě takovou doušku.
Elííí, jsem křesťan a ano, jsem svatá. Není na tom nic k smíchu ani nic nabubřelého. Být svatý neznamená být bez hříchu, dokonalý, neposkvrněný, ale být zasvěcený Bohu, náležet Mu. V listech, které psal apoštol Pavel, se na úvod objevuje: "Svatým (bratřím) tam a tam", načež začne tento Pavel upozorňovat na prohřešky, kterých se tito svatí bratři dopouštějí. Ve vyznání víry taky říkáme, že věříme ve společenství svatých (= svatých obcování), toť celá církev Kristova a svatý každý, kdo je v ní a následuje Ježíše.
Pokud si křesťané, které znáš, myslí o sobě, jak jsou skvělí a bez hříchu, to je zase na jinou debatu.
Teď už nereaguji ani tak na tebe jako na něco, co jsem tady taky četla; Pán Ježíš za nás zemřel, za naše viny. Zrovna v těchto dnech je to zvěst ještě aktuálnější. Zemřel za všechny naše hříchy, všechny je vzal na sebe a vykoupil nás ze zaslouženého trestu svou vzácnou krví. To neznamená, že je v pořádku bez rozmyslu hřešit s přístupem "No co, však já se z toho vyzpovídám a bude mi odpuštěno", ale znamená to zároveň, že když klopýtneme, upadneme, sejdeme z cesty, prostě zhřešíme (což se stane, protože hřešíme všichni), máme s vírou v Pána Ježíše jistotu odpuštění. Je to ta víra, která nás zachraňuje, víra, která nás spasí. Nic jiného než upřímná víra. Nemluvila jsem teď o nutnosti pokání, protože kajeme se jen tehdy, jestliže si svůj hřích uvědomujeme, zatímco hřešíme dále nevědomky.
Předchozí