Je to vždycky na zvážení: já bych to řešil asi takto: jestli to dětem sice neuškodí, ale ani neprospěje, tak bych je tam nebral. Děti mají mít svůj svět a čím déle jim vydrží, tím lépe. Vtahovat je předčasně do světa dospělých podlé mého názoru nemá cenu. A v dětském světě se smrt dost dlouho nevyskytuje. Tchyně brala od malička nejstarší dceru na hřbitov, já jsem to nerad viděl, ale zase jsem nechtěl vyvolávat konflikt. Dcera pak vždycky přišla, a hlásila mi: „A já nikdy nezemřu.“ Tak co jsem na to měl říct? „To je dobře, Berunko.“ Pak uběhl nějaký ten pátek, a u dcery se začaly projevovat takové emociální reakce, kdy nám jakoby vyčítala: „Vy stejně jednou umřete.“ a ještě později následovaly noční můry, kdy mi pak dcera vysvětlovala, že se bojí, že v noci umře...