Náhodou je úspěch, že se zapojila do soutěží, mého syna bych do něčeho takového nedonutila, vždy seděl někde v koutě se skloněnou hlavou, měl okruh několika lidí se kterými mluvil / rodiče, dvoje prarodiče, učitelé, bratr a dva bratranci) jinak nikdy s nikým, pořád byl doma, nikdy si domů nepřivedl žádného kamaráda, k nikomu nechodil. Byla jsem z něj nešťastná, tahala jej do kolektivu, dělala ze sebe blbce v kroužcích kam nechtěl.. Pak jsem ho nechala být a doufala že se to nějak vyvrbí, ještě celou střední školu dřepěl většinou doma, ale už měl i kamarády, teď je mu 21, studuje VŠ mimo domov, má spoustu kámošů a je z něj úplně normální mladý muž. Jeho další dva sourozenci jsou přesný opak, žvaní od rána do večera a večně někde courají.