Že budu držet, co se držet dá, to je jasný. Pamatuju si, jak dělala maturu - chcíplým hlasem mi zavolala, že to neudělala /blbá sranda/, vzala jsem to vážně, v okamžiku mě napadlo, že omdlím a hned mi ale blesklo, že ona je určitě na tom hůř a proboha - jen ať něco nevyvede. Vydolovala jsem ze sebe ten nejvyrovnanější tón, kterého jsem byla schopná a řekla - to nevadí, nic se neděje, jsou horší věci, uděláš to příště. A ona ještě byla načuřená, že jsem to vzala v klidu, že jsem nešílela, protože maminka její kamaráky prý začala do telefonu brečet a slibovat jako náplat hory s horákama.
Teď je to stejný - xkrát jsme spolu mluvily s tím, že co když neudělá, co když vybouchne, co když.........
Co na to můžu říct? Řekla jsem mockrát - jo, zkoušky jsou ošemetný, stát se to může, co by ne. Připrav se, jak nejlíp umíš, nešil, snaž se zklidnit a uvidíš.
Nepřijde mi vhodný to pořád omílat, není to její první zkouška, ale opravdu mi připadá, že potřebuje, aby někdo nervní byl - místo ní /taková obrana/. Nebo to je příprava pro to, že když neudělá, tak řekne - já to věděla, já to říkala?