tak u mě nemít pohřeb vznikl čistě z důvodu mého obrovského nesnášenlivého postoje k pohřbům. Před dvěma lety měla pohřeb babička - nejdříve si půl vesnice chtělo oči vyplakat (a to i ti co vím na tuty, že brečí jen tak na oko a na pohřeb přišli, protože nesmí nikde chybět) a pak na občerstvením, kterém bylo pro všechny (koláče, guláš atd.) se už všichni bavili po svém, byl slyšet i smích ... všichni řešili vše a vzpomínkou na babi to teda rozhodně nebylo! Přišlo mi to uchylné, hnusné, ponižující ... ale babi by to tak chtěla, ona si na to potrpěla - taky chodila každému koho znala na pohřeb ("bo to se tak musí a sluší")...uff

Druhá babička ještě jak žila říkala, že pohřeb nechce, kdo chce vzpomene si na ni - vyslyšeli jsme .. když zemřela, nedělal se pohřeb. V den kdy umřela jsem si zapálila svíčku - z čistého smutku ... seděla jsem u ní, koukala do plamenu a brečela ... pak až byla urna a dali jsem ji na hrob jsme tam zanesli kytku. Bylo to víc uctivější než celý pohřeb!

Pak zemřela manželovi maminka, pohřeb byl o tom, že nás v obřadní síni drtily asi 4 písničky, které manžel do dnes už nemůže slyšet, protože mu vždy vrátí obraz pohřbu ... po tom všem co už 4 dny zažíváš tam koukáš na rakev - kde VÍŠ ŽE JE MAMINKA A TY JI NIKDY NEUVIDIŠ ...jako fakt ne - takový drasťák už ty nervy vůbec nepotřebují. Nehledě na to, že ji nechtěli "ukazovat" tak otevřeli rakev jen za sklem ... nechtěli jsem s manželem jít se dívat - no jeho sestry nás přesvědčily, že máme ...že je to naposledy ... ne .. víckrát ne ...smrt ji tak změnila, že litujem oba do teď. Nepoznali jsem ani jeden že je to jeho maminka - tohle by se fakt dělat nemělo ... a v pohřbu sama za sebe vidím jen další drasování srdce pro blízké pozůstalé a pro ty vzdálené možnost jak se jít pak dobře najíst. Asi jsem blbec, ale tak to mám a pohřeb nikdy!!!