Myslím, že to vychází hlavně z vlstních špatných zkušeností z pohřbů, které byly trapné nebo přehnaně hysterické.
Před půl rokem zemřela prateta. Byl najata "profi" řečnice (obřadnice), dále hovořil bývalý ředitel školy, ve které teta roky učila a nakonec jsem mluvila já. Matčina objednávka zněla: "Sem si řikala, že bys mohla něco říct za rodinu... a taky něco přečíst z Bible." - takže jsem tam byla za to "duchovno". No, díky, mami.
První projev byl neskutečně trapná záležitost, pani četla básně typu "tvé ruce jak otevřené stránky klesly v klín... nic nám tě nevrátí... zákon přírody je neúprostný" - naprostá šílenost.
Pan ředitel shrnul tetiny profesní úspěchy (ona byla teda vážně dost dobrá úča), tak to už bylo trochu normálnější, pak se otočil k rakvi, poklonil se a pronesl něco jako "Loučím se s tebou, Maruško" (brrr, nesnáším oslovování mrtvých).
Pak jsem nastoupila já. Přečetla jsem Kazatele 3.kapitolu o tom, že všechno pod nebem má svůj čas - je čas se radovat, i čas truchlit...atd. A pak jsem vyprávěla o tetě, jaká byla - o jejím sarkasmu, schopnosti mě přesvědčit, že jazykový rozbor může být i docela zajímavá záležitost, o jejím legračním pistáciovém kostýmku, o tom, jak jsme spolu obrážely cukrárny a že ze mě udělala kavárenskou povalečku nebo o tom, že skoro neuměla vařit. A taky o tom, že mě uměla brát takovou, jaká jsem. Prostě o normální ženský. A nakonec jsem četla z Bible o tom, že existuje místo, kde už není pláč a smutek... Bylo hrozně zajímavý pozorovat tváře těch lidí - od napětí a strnulosti přes uvolnění až po dojatý úsměv. Byla jsem překvapená, kolik lidí mi pak poděkovalo a dodalo "vy jste ji vystihla, taková opravdu byla". Hmmm... třeba bych si na tom mohla založit novou kariéru
Myslím, že kdybychom běžně zažívali normální pohřby, tak by neměli takovou hrůzu z toho svého a potřebu takový trapárny ušetřit své blízké