Rachel, Tak to prostě je - jako udělalo 40 let socialistického oddávání šaškárnu ze svatby, udělalo ji i z pohřbů. Ani jedno už ve většině případů neděljí "milující lidi pro milované lidi", ale "cizí lidi pro cizí lidi". V tom je celý ten rozdíl.

Zažila jsem jako dospělá pohřby vlastně jen dva, svojí babičky a maminky mé nejlepší kamarádky, a oba byly takové, jak popisuješ v druhé polovině - slova napsali a na pohřbu mluvili lidé, kteří mrtvou znali a měli rádi a dovedli ji vystihnout. Dovedli zavzpomínat, co pro ně znamenala. Zejména silný pro mě byl ten druhý pohřeb, kamarádčinu maminku jsem měla moc ráda, moc jsem si jí vážila jako člověka, a na pohřbu, na který jsem jela na otočku 3 hodiny tam a 3 zpět bylo vidět, že jsem nebyla sama a že tuhle pouť a rozloučení chtělo absolvovat spousta dalších lidí. Na pohřební hostině byly všude její fotky - z hor, z cest, z vletů s dětmi a s vnoučaty, květiny a občerstvení bylo aranžováno v jejích dílech (byla umělecká keramička, dělala moc zajímavé a originální věci) a na její rodině bylo vidět, že je tahle mohutná podpora blízkých i vzdálenějších lidí těší.