Před deseti lety jsme byli na táboře pro rodiče s dětmi. Bylo to příjemné místo uprostřed lesů a měli tam i koupaliště. Jednou manžel musel odjet na den domů kvůli řemeslníkům na položení podlahy. Já jsem vzala děti (2 a 4 roky) k tomu koupališti. Vždy jsem jednoho nechala na břehu a druhého vozila na zádech ve vodě, nebyla hluboká. Pak ale najednou dvouletá dcera upustila koupací kruh do brouzdraliště, naklonila se pro něj a upadla do toho brouzdaliště. Ihned bych ji vytáhla, jenže s klukem na zádech jsem nebyla schopná přehoupnout se přes okraj koupaliště, od brouzdaliště jej dělila jen betonová stěna a dceru jsem měla prakticky na dosah. Nakonec jsem kluka sestřásla a vůbec jsem nemyslela na to, že by taky nemusel dosáhnout. Přelezla jsem do brouzdaliště a holku vytáhla. Ta ležela na břiše na dně koupaliště, i když pokud by se postavila, měla by vodu sotva po hrudníček. Jenže to neudělala. Když jsem ji vytáhla, rozeřvala se: Mami, já jsem se utopila!!! Naštěstí se vody nenadechla, byla ve vodě maximálně půl minuty, ale mě se to zdálo nekonečné. Navíc, kolem vody bylo plno lidí, ale nikdo si nevšiml, že se topí dítě, až na jednu mou bývalou spolužačku, co tam náhodou byla a k malé dorazila jen chvilinku po mě. Tak ta by ji snad zachránila. No a kluk dosáhl jen na špičkách a z koupaliště se vyškrábal sám, než jsem holku vytáhla. A dodnes mi to nezapomněl. Od té doby jsem dlouho na koupák s dětmi sama nešla, i když dnes už vezmu naše tři a klidně ještě nějaké k tomu. Ale teď už jsou pravda trošku větší.