Tuhle větu neříkám, fakt jí nemám ráda.
Moje dítě řvalo dost, ale nikdy jsem ho kvůli tomu nebila. Vždycky jsem měla pocit, že by to bylo ještě horší.

Ze stejného ranku, ale o něco horší mi ale přijde "sýčkování" mého manžela:
"neběhej, spadneš a zlomíš si ruku/nohu, strašně si nabiješ..."
když se pak, nedejbože, stane (naštěstí opravdu velice, velice zřídka) že synek spadne, nebo třeba jen zavrávorá, špatně stoupne atp. následuje 20-ti min naštvaný monolog ve stylu -
"Já to věděl, to snad není možný, říkám mu to pořád dokola a on neposlechne - no, tady to máš! A přeju Ti to! Přeju Ti, že sis ublížil, to je proto, že jsi mě neposlechl...neumíš vůbec poslouchat!" a tak pořád dokola - nakonec začne obviňovat mě, že je to moje chyba, protože mu nikdy nic neřeknu
- Tohle je fakt hrůza - Téměř vždy se kvůli tomu pohádáme!