Jiřule: jo o. Já si pamatuju, když mě dávali do nemocnice od mámy, tenkrát ještě být u mě nemohla, strááášně jsem řvala, že sme zapomněli pyžámko s medvídkama a že tam bez něj NEBUDU! Byla jsem za nejhoršího spratka na světě, přitom si jasně vybavuju myšlenku: bez mámy to tu nepřežiju, má strašný strach. A nahlas jsem řvala: pyžámko, nebudůů, s medvídkamáá!
Takže možná i pláč o misce může být jeden z prvních střetů s uvědoměním si věcí a ne jen prožívání pocitů? Konečnost A nebo se tam někde vytváří ego, já?