Veveru, taky mě to napadlo. Měli jsme totiž na táboře kdysi jednu holčičku - jedináčka velmi bohatých rodičů. A právě ti rodiče se domlouvali s námi vedoucími, že z ní prý "nechtějí vychovat skleníkovou květinku a že jim to moc nejde, jak mají jen ji, a proto ji posíljaí na tábor, abychom ji trochu otužili, že mají strach, že ji moc rozmazlují a že z ní nechtějí vychovat mazánka..." vlastně myšlenka asi dobrá, ale to prostě nejde řešit táborem, to byl pro ni šílený šok. Holčička byla celkem milá, ale fakt rozmazlená a rozhýčkaná tak, že pláč neustával snad vůbec, požadavky na spoustu věcí, na které byla zvyklá a najednou je neměla.... Právě ve snaze dodržet domluvu s rodiči jsme to zkoušeli, jestli se to zlomí, ale když to trvalo týden (tábor máme něco přes 3 týdny), tak jsme prostě zavolali rodičům, aby přijeli a odvezli ji, že je to utrpení pro obě strany, nešťastná byla holčička i my z ní, a takhle drsně rovnou táborem to holt nepůjde. Rodiče přijeli a taky udělali ještě na holčičku drsnou bububu scénku, prostě ještě to chtěli zkusit, jestli ji tím jako neotuží... nezasvěceným to muselo taky znít dost hustě a krutě, přitom to bylo vlastně naopak. Ti rodiče byli fakt milí a dělali to právě kvůli tomu, že cítili, jak sklouzávají k přílišnému hýčkání.