Taky nevím, jak bych reagovala, i když jsem se už jednou pohádala, protože moje děti se začaly vkládat do situace a křičely na cizí paní, ať okamžitě přestane mlátit dítě.


Nikdy jsem děti ani neplácla, ale dnes jsem se neovládla opačným směrem, což taky není dobře – začala jsem se chechtat.

Vyzvala jsem děti (úplně normálním, možná spíš laskavým tónem), ať se před obchodem vezmou za ruce, že budeme přecházet. Jedna se rozbrečela, že sestře ruku nedá, druhá začala samo taky brečet – bo jí sestra nechtěla dát ruku.

Postupně jsem je dostala (částečně donesla) k autu, ječely furt dál, slzy jako hrachy se koulely a pomalu to začalo vypadat na hysterák roku. Podotýkám, že si nevzpomínám, že by někdy ztropily podobně šílenou scénu, navíc kvůli naprosté absurditě.

Vyjednávala jsem s nasazením Kissingera, ať vlezou do auta, přestanou ječet, že už nemusejí jít za ruku, že už nemusejí jít vůbec...ale bylo to na houby, dámy mlely pořád dokola: "Ona mi nechce dát ruuuukuuuuu." "Nedááááám, uááááá."

Nakonec mi ruply nervy a začala jsem se chechtat jako blázen.
Na houby, protože pro děti se jednalo o záležitost nejvyšší priority a samozřejmě jsem to smíchem nevyřešila.