Turbínko,
mě diagnoza pomohla ve dvou věcech - jednak jsem se zbavila školního psychologa, kterej je totální vůl (tj. už nemá důvod Toma "zkoumat") a za druhé jsem se tak nějak uklidnila v tom, že moje dítě není "rozmazlenej agresivní spratek", ale holt dítě, které vnímá svět nějak jinak a že na něj opravdu nefungujou standardní postupy a přístupy. Že opravdu ho nemůžu např. zapsat na kroužek fotbalu, i když věčně poslouchám "a jen ho zapiš, však se otrká, náš Pepíček se taky otrkal", protože u mého dítěte nejde o "otrkání se".
Z toho, co říkala psycholožka jsem něco vypustila (např. nápad, že by měl chodit na nějaké terapeutické skupiny - tam se řídím svou intuicí, tak jako jsem se jí řídila při rozhodnutí, že moje dítě prostě NEBUDE chodit na sto tisíc kroužků týdně, i kdyby se ostatní matky na hlavu stavěly), něco se mi naopak osvědčilo.
Ovšem za nejlepší a nejzásadnější radu považuju tu, že nemůžu po něm chtít všechno najednou. Takže řešíme problémy postupně - např. minulý školní rok neunášel situace typu losování - to, že jeho vylosování záleží jen a pouze na náhodě, to bylo pro něj neuchopitelné a dělal kvůli tomu scény. Takže jsme řešili losování. Pak věci s tím související (prohra v člověče nezlob se, kde výhra záleží hlavně na tom, co padne na kostce a ne na šikovnosti nebo nešikovnosti hráče - Tomovy breky "já jsem úplně blbej", když prohrál v člověče, byly dost hrozný), pak jsme začali řešit prohrávání vůbec - když je jich v prvních třídách 80, tak je pravděpodobný, že tam bude x dětí, které běhají rychleji než on, čtou lépe než on, spočítají příklady rychleji atd... (tj. prohra ve smyslu, že skutečně je to o tom, že něco neumí - nebo neumí to tak dobře jako někteří jiní jedinci).... Takže jsme fakt separovali problémy a postupně přidávali "náročnější úkoly".
Tuhle hrál s babičkou černýho petra (nebo co) a prohrál a babička říká "no, to je jen hra" a Tom pravil "ne, babičko, to je život" - ale byl v klidu, jasně že byl smutnej že prohrál, ale nebyla srdceryvná scéna... uf....
Takže možná taky u vás zkuste nějak najít to, co máte potřebu s ním řešit teď - co vás nejvíc omezuje ve fungování rodiny - a zbytek zatím neřešte, soustřeďte se na vysvětlování, motivování a já nevím co všechno u jedné konkrétní věci - a postupně rozšiřujte.
U nás je to ještě o tom, že opravdu musíme být konkrétní - ale ono upřímně věta "chovej se slušně" je poměrně bezobsažná, že... takže má za úkoly velmi konkrétní co má a nemá dělat.