Xeno,

mně umřela máma, když mi bylo 18; byla těžce nemocná a občas mívala velké bolesti, doba byla taková, že se i dnes blbý brufen sháněl jako drahý lék jen na předpis či se pašoval z "devizové ciziny". Občas (fakt ne pravidelně, jen velmi ojediněle), když jsem ji s těmi bolestmi viděla, tak jsem si říkala, jestli by nebylo pro ni lepší, kdyby umřela... A když se to pak stalo, vážně nečekaně, protože ta nemoc měla být jakž takž stabilizovatelná (máma fakticky neumřela na ni, ale na vedlejší následky léčby), tak jsem si na tyhle své myšlenky sakra vzpomněla a honilo se mi hlavou, že jsem to přivolala, že za to můžu.

Samozřejmě to byly zcela iracionální myšlenky a já jsem to věděla, ale přesto jsem se jim nevyhla - a neměla jsem se o ně s kým podělit; s tátou? Ten měl jako čerstvý vdovec dost sám za sebe? S mladší sestrou? Je mladší o devět let, to bych tomu dala. A bylo docela utěšující slyšet takovou tu kombinaci opory a soucítění od jiných blízkých lidí, že to bylo prostě neštěstí (i když oni netušili, co se mi občas honí hlavou; a ve skutečnosti se mi to rozhodně nehonilo hlavou pořád, jen občas se takové myšlenky vkrady). Jasně, byla jsem dospělá a dost racionální, vypořádala jsem se s tím v podstatě sama, ale takové kapky můžou být pomocí.

Kór pro třináctiletou holku, kde může být určitá psychická nestabilita možná i dědičnou zátěží.