No, tak to u nás v rodině bylo normální... naše máma to s námi nějak kouzelně diplomaticky uměla, já to neumím, takže je u nás často řev, protože dcera neustoupí v podstatě ničemu, dokonce ani násilí... jediné, co jí opravdu vadí je, když přestanou komunikovat a jdu pryč. Nevím, no, zatím jsem zjistila, že je nutné zabránit "vyhecování" a vyhrocení situace a udržet to co nejdéle v rovině normální konverzace. U nás je výhoda, že jsem v tom obě stejné, a tak, jak se vyhroceně pohádáme, tak pak se zas okamžitě usmíříme, ale často je to únavné, než dospěje k té "katarzi".